Vůle přežít - první část
20:13
Nejsem hrdá na věci, které jsem kvůli tomu udělala, ale žiju. To je hlavní, nebo ne? Kdybyste viděli to, co jsem viděla já, nesoudili byste.
Jestli lituju, že jsem si tu pilulku nevzala? Ne. Nebyla bych teď tady.
Zbabělost? Ale co vás nemá, já to považuju za rozum.
Takže byste se raději zprotivili přirozenému instinktu, který vás nutí přežít a zabili jste se? No, já ne. A kdybych to udělala, teď bych vám tenhle příběh nevyprávěla, tak už nevyrušujte.
Že je bitva prohraná už bylo jasné. Mrtvá těla našeho vojska byla všude, kam jsem se podívala. Ti, co se hýbali akorát polykali své pilulky. Hrála jsem si se svojí v ruce, taková malá, nenápadná věc a kolik škody dokáže udělat. Odněkud se ozval řev jednoho z kerů, lekla jsem se a pilulka mi vypadla. Sklonila jsem se pro ní, a to mi zachránilo život. Meč kera prosvištěl místem, kde jsem měla ještě před okamžikem krk. Pilulku jsem na zemi nahmatala rychle a dala se na útěk.
Ker si pro svůj obří meč našel jinou oběť a tak se mi podařilo zmizet. Doběhla jsem dost daleko a zadýchaně se posadila ke stromu. Už jsem ji měla na jazyku, ale v náhlém popudu jsem ji místo spolknutí zahrabala do země. Když jsem se zvedla, stál přede mnou. Jeho meč byl větší než já a odkapávala z něj krev. Zavřela jsem oči a čekala na smrtelnou ránu. Zdálo se mi to jako věčnost, ale rána stále nepřicházela. Otevřela jsem jedno oko a vzhlédla. Byl mnohem větší než největší z našich bojovníků, mohl mít snad dva a půl metru. Jako ostatní kerové byl do půl těla nahý a hyzdily ho hluboké jizvy.
Vzal meč a přiložil mi ho k břichu. Bála jsem se, čekala jsem, že to bude rychlé setnutí. Zalitovala jsem nespolknutého prášku a čekala. Přejel mečem až ke krku a moje brnění spadlo. Proti kerským zbraním příliš odolné nebylo, poslední kovář, který dokázal ukout dostatečnou zbroj umřel příliš mladý a svého učedníka nestačil zaučit. Stejně tak sundal i spodní část mého brnění, takže jsem před tou zrůdou stála úplně nahá. Byla zima a tak mi bradavky úplně ztvrdly. Všimla jsem si, že ker žádné bradavky nemá. Moc jsem se nestyděla, protože mi představa, že by kera mohla vzrušovat lidská žena, přišla absurdní. Ale jen do chvíle, než jsem spatřila, jak se jeho bederní rouška začala pomalu napínat. Chytil mě za krk a zvedl do vzduchu. Vyplázl svůj obrovský jazyk a od klitorisu až po krční jamku mě olízl. Udělalo se mi špatně. Než stihl pokračovat, z oblohy se snesl na zem druhý a v jejich divném jazyce mu vyčinil. Pustil mě na zem. Chtěla jsem se dát na útěk, ale byla jsem ztuhlá hrůzou. Chvíli se hádali, ale ten nový nakonec vyhrál. Zvedl mě ze země a vznesl se. Ještě jsem nikdy nelétala a rozhodně jsem nechtěla začít takovým způsobem, ale příliš na výběr jsem neměla. Letěli jsme dlouhé hodiny, jediný zvuk, který byl slyšet bylo mávání jeho obřích, rudých křídel a moje klepání zubů. Stále jsem byla nahá a ledový vítr byl nemilosrdný. Poprvé jsem spatřila město. A nebylo to poslední poprvé které mě toho dne čekalo. Všechny budovy byly přesně stejné velikosti, jedna vedle druhé. A všechny byly černé. Na obzoru se tyčila jediná stavba, která vybočovala. Byl to jejich palác, do kterého mě zanesl. U vchodu mě postavil na zem a přivázal mi kolem krku provaz, za který mě vlekl chladnými, temnými chodbami, dokud neotevřel dveře, kterých jsem si v té tmě ani nevšimla. Hodil mě dovnitř a odešel.
Dlouho bylo ticho, ale po nějaké době se na chodbě začal ozývat zvuky vojáků, vítězně se vracejících z bitvy. Skrčila jsem se do kouta a přemýšlela, co se mnou chtějí udělat.
Tak proto sebevražda, pomyslela jsem si. Tradice polykání pilulek v prohrané bitvě mi byla vždy záhadou.
Druhý den pro mě přišli. Dotáhli mě na provazu do velké místnosti. Velká, je tedy slabý výraz. Ke stropu a ani na druhou stranu místnosti jsem nedohlédla. Byly tam desítky, možná stovky stolů, prostřených k slavnostní hostině. Většinu připravených pokrmů jsem nepoznávala, ale nezdálo se, že by si potrpěli na maso příliš propečené. Když mě ker místností vedl, rozhovory utichaly a všichni obracely své pohledy ke mně. Cítila jsem se tak malá, bradavky mi znovu trčely a kerům se ten pohled podle všeho líbil. Jejich oči mě propalovaly a já jsem znovu litovala, že jsem tradici neuposlechla. A to jsem ještě netušila, co mě čeká.
Ker mě zavřel do docela malé klece. Vypadala velmi staře, ale na pevnosti jí to nic neubralo. Ach, ten slavný kerský kov. Jiný z kerů vytáhl klec asi pět metrů do vzduchu a všichni začali jásat. Naráz do sebe vylili obsah svých litrových nádob a poté ker, který seděl odděleně od ostatních hodil nádobou o zem. Všichni ztichli. Ker se zvedl ze svého trůnu a přiblížil se. Byl z nich největší, ale i tak musel vzlétnout, aby si mě mohl prohlédnout. Krčila jsem se a snažila se všechna svá intimní místa zakrýt, ale vůdce kerů mě z klece vytáhl a vystavil všem na odiv. Držel mě dost dlouho, aby měl každý dost času si mě prohlédnout. Někteří se snažili přiletět blíže a pohrát si se mnou hned, ale když viděli pohled toho, který mě držel, rychle se vrátili na svá místa.
Ker řekl několik vět ve svém jazyce a otočil mě čelem k sobě. Bederní rouška mu vahou jeho přirození spadla a tak jsem poprvé uviděla kera v celé jeho kráse. Chtělo se mi brečet. Jeho penis se podobal více chapadlu. Byl široký jako ruka namakaného chlapa a také tak žilnatý. Měřit mohl půl metru, možná snad i víc, sahal mu téměř k žebrům. Stejně jako zbytek jeho těla byl celý rudý. Pomalu mě k němu přibližoval. Nedovedla jsem si představit, jak by se do mě mohlo něco tak obrovského vejít!
Když i on zjistil, že to jen tak nepůjde, místo penisu mi dovnitř strčil svůj o nic kratší jazyk. V sále se znova ozval radostný křik a mně se popravdě trochu ulevilo. Ale to jsem ještě nevěděla, že mě jen šetří pro ostatní.
Jezdil ve mně jazykem sem a tam a já skučela bolestí. Ještě nikdy ve mně nikdo nebyl, doma jsem většinou spala jen s ženami, protože na mě žádný muž nezbyl. Když se mnou skončil, hodil mě na zem, ale bolest z pádu jsem přes to, jak mě pálila, ani necítila. Hlasitě jsem na studené podlaze oddechovala a doufala, že když si šéf užil, tak mě odnesou zpět do mé místnosti.. Z omylu mě ale vyvedl vlhký pocit na mé, stále tvrdé, bradavce. Ani ne během vteřiny jsem cítila vlhkost i na druhé bradavce a ani nevím jak, ale najednou jsem byla jejich jazyky celá zaplavená. Vráželi mi je do pusy i kundičky, olizovali mi obličej i zbytek těla. A netrvalo to dlouho, než se ti, na které se nedostalo, začali dobývat i do zadečku. Naposledy jsem vykřikla bolestí a omdlela.
Co se dělo pak můžu soudit jen z toho, v jakém stavu jsem se probudila. Ležela jsem ve své místnosti, celá ulepená. Prohlédla jsem se, všude na mém těle byla zaschlá jakási tmavě šedá tekutina. Když jsem jí ucítila, chtělo se mi zvracet.
Pokusila jsem se vstát, ale celé tělo mě příliš bolelo. Zvenku i zevnitř. Pomalu jsem sjela rukou ke svému klitorisu. Chtěla jsem jen dotykem utěšit bolest, ale když jsem se tamdotkla, s překvapením jsem zjistila, jak je mokrá. Chvíli jsem se hladila a olizovala z prstů svojí šťávu. Můj hlad byl opravdu velký. Jedním prstem jsem zajela opatrně dovnitř, ale rychle jsem ho vytáhla, bolest byla příliš silná. Znovu jsem se vrátila ke klitorisu a bezmyšlenkovitě si s ním hrála. Nudila jsem se a čekala jsem, co se mnou bude dál. Začala jsem vzdychat, orgasmus jsem měla téměř na dosah, když se najednou, úplně potichu, otevřely dveře. Ker, který mě přišel zkontrolovat se rozhlédl po chodbě a stejně potichu zavřel. Snažila jsem se krčit ještě víc, aby mě neviděl, ale bylo to marné. Jeho penis vyklouzl z roušky a já se udělala. Moje vzdychání okamžitě upoutalo jeho pozornost. Bezeslova mě zvedl a pomalu nasadil na svůj velký penis. Nebyl zdaleka tak velký jako ten první, který jsem zde spatřila, ale i tak mnohem větší, než je pro mojí kundičku přijatelné. Natož v takovém stavu!
Byla však celá promočená a tak se pomalu dostával dovnitř. Chtěla jsem křičet, ale měla jsem pusu zakrytou jeho špinavou rukou. Vzpouzela jsem se, ale to mu jen pomáhalo dostat se hlouběji. Nebyl ve mně ještě ani z poloviny, když začal vzrušeně oddychovat. Cítila jsem, jak do mě stříká jeho tekutina, když se dveře znovu, tentokrát s hlasitou ránou otevřely. Postava, která v nich stála, kera jediným pohybem probodla.
Po dlouhých letech bojů to byla první kerská krev, kterou jsem spatřila. Byla černá.
Vrah mrtvolu odtáhl a hodil mi dovnitř kýbl s vodou. Tedy, aspoň jsem si myslela, že je to voda, dokud jsem se nenapila. Začala jsem se dávit. Tekutina, kterou jsem dostala místo jídla, byla jejich sperma. Dlouho jsem odolávala, ale hlad mě nakonec přemohl a celý kýbl jsem vypila. Byla jsem zhnusená sama sebou, ale když jsem přežila doteď, rozhodně jsem neplánovala umřít hlady.
Připravovala jsem se na večer.
0 komentářů