Lora běžela, seč jí nohy stačily. Neohlížela se, zvuk běsnícího davu vizuální potvrzení nepotřeboval. Klopýtla o kámen, ale rovnováhu naštěstí udržela, měla ale pocit, že se zvuky přiblížily minimálně o několik metrů. Zadržovala slzy strachu a vběhla do lesa. Světlo hvězd ani měsíce si mohutnou korunou stromů cestu najít nedokázalo a tak dál běžela v úplné tmě. Každou chvíli zakopávala o větve, které jako by se jí schválně stavěly do cesty. Od bodlin okolních rostlin jí krváceli ruce i nohy a z oblečení toho Loře už příliš nezbývalo. Běžela snad hodinu, když jí začal docházet dech. 
Když jsem všechnu tekutinu vypila, olízla jsem se. I když se mi ze začátku pít něco takového příčilo, musela jsem nakonec uznat, že byla docela chutná. Srovnat jí s chutí našeho muže jsem však nemohla. Olízala jsem zbytky, protože jsem nevěděla, kdy mi něco dalšího k snědku dají a rozhodla se místnost prohledat. Kromě kýble byla však úplně prázdná.Ještě jsem byla celá rozpíchaná a bolavá, když pro mě znovu jeden z kerů přišel. Tentokrát mě táhl jinou cestou. Každý, koho jsme potkali mě zvědavě okukoval, někteří ke mně natahovali jazyky, ale když uviděli, jak můj průvodce usekl první, který se mě dotkl, rychle toho nechali a vrátili se ke své práci.
Nejsem hrdá na věci, které jsem kvůli tomu udělala, ale žiju. To je hlavní, nebo ne? Kdybyste viděli to, co jsem viděla já, nesoudili byste.
Jestli lituju, že jsem si tu pilulku nevzala? Ne. Nebyla bych teď tady.
Zbabělost? Ale co vás nemá, já to považuju za rozum.
Takže byste se raději zprotivili přirozenému instinktu, který vás nutí přežít a zabili jste se? No, já ne. A kdybych to udělala, teď bych vám tenhle příběh nevyprávěla, tak už nevyrušujte.
Že je bitva prohraná už bylo jasné. Mrtvá těla našeho vojska byla všude, kam jsem se podívala. Ti, co se hýbali akorát polykali své pilulky. Hrála jsem si se svojí v ruce, taková malá, nenápadná věc a kolik škody dokáže udělat. Odněkud se ozval řev jednoho z kerů, lekla jsem se a pilulka mi vypadla. Sklonila jsem se pro ní, a to mi zachránilo život. Meč kera prosvištěl místem, kde jsem měla ještě před okamžikem krk. Pilulku jsem na zemi nahmatala rychle a dala se na útěk.
Už téměř spala, když najednou z vedlejšího pokoje zaslechla zvuk rozbíjeného skla. Otevřela oči a vzpomněla si na strašidelnou historku, kterou jí večer vyprávěla Lenka. O nočním přízraku dávno zavražděného psychopata, který je po jejím domem pohřben. Prý ho zabila jedna z jeho obětí, když měl svou slabou chvilku a od té doby tu jeho duch straší a touží po pomstě. Obě se tomu tak vesele smály, teď tu ale byla Kori sama a třásla se strachy.
Když se dlouho žádný zvuk neozýval, pomyslela si, že se jí asi jen něco zdálo a znovu se uložila ke spánku.
Vzbudil ji dotyk. Vyděšeně si sedla a rozhlédla se po pokoji, který byl osvětlen pouze lampou z ulice. Místnost byla prázdná. Sáhla po svém starém mobilu, ale ať jeho tlačítka mačkala jak chtěla, jeho displej zůstával tmavý.
Pomalu se nadechla a snažila se přemýšlet racionálně.
Žádní duchové neexistují, opakovala si.
Když se dlouho žádný zvuk neozýval, pomyslela si, že se jí asi jen něco zdálo a znovu se uložila ke spánku.
Vzbudil ji dotyk. Vyděšeně si sedla a rozhlédla se po pokoji, který byl osvětlen pouze lampou z ulice. Místnost byla prázdná. Sáhla po svém starém mobilu, ale ať jeho tlačítka mačkala jak chtěla, jeho displej zůstával tmavý.
Pomalu se nadechla a snažila se přemýšlet racionálně.
Žádní duchové neexistují, opakovala si.
Ulicí procházela už po milionté, ale dnes měla špatný pocit. Většina lamp byla rozbitá a ty dvě, které fungovaly slabounce poblikávaly. Její kroky se ulicí hlasitě rozléhaly. Všechna okna byla již dávno zhasnutá.
Najednou na svém krku ucítila chladný kov.
„Klídek,” zašeptal jí hrubý hlas do ucha.
„Já si tu jen trochu pohraju, a pak tě možná nechám.” Vzpouzela se, dokud na svém stehně nepocítila, jak moc se útočníkovi její odpor líbí.
„Pokračuj, braň se,” řekl a přitiskl jí nůž k hrdlu větší silou. Chtěla ho nakopnout, ale jeho sevření bylo moc pevné. Litovala, že si nevzala kalhoty, z té klády, která se jí otírala o nohu jí bylo na zvracení. Rukou začal pomalu přejíždět po těle. Začal na jejím břichu, ale téměř okamžitě se přesunul k prsům. Byla docela malá, což muže zklamalo. Ne však na dlouho. Stiskl jí bradavku tak silně až vyjekla. Na noze ucítila vlhkost a po tváři jí stekla první slza.
„Braň se,” zašeptal znovu a kousl jí do ucha.
„Pros,” dívka však mlčela a stála bez hnutí, neměla proti němu žádnou šanci a hodlala si zachovat aspoň kapku důstojnosti. Když mlčela, znovu jí zmáčkl její malinkou bradavku. Snažila se nekřičet, ale muž přidával na síle tak, že to nevydržela. Doufala, že jí někdo uslyší a zavolá pomoc, žádné z oken se však nerozsvěcovalo.
Najednou na svém krku ucítila chladný kov.
„Klídek,” zašeptal jí hrubý hlas do ucha.
„Já si tu jen trochu pohraju, a pak tě možná nechám.” Vzpouzela se, dokud na svém stehně nepocítila, jak moc se útočníkovi její odpor líbí.
„Pokračuj, braň se,” řekl a přitiskl jí nůž k hrdlu větší silou. Chtěla ho nakopnout, ale jeho sevření bylo moc pevné. Litovala, že si nevzala kalhoty, z té klády, která se jí otírala o nohu jí bylo na zvracení. Rukou začal pomalu přejíždět po těle. Začal na jejím břichu, ale téměř okamžitě se přesunul k prsům. Byla docela malá, což muže zklamalo. Ne však na dlouho. Stiskl jí bradavku tak silně až vyjekla. Na noze ucítila vlhkost a po tváři jí stekla první slza.
„Braň se,” zašeptal znovu a kousl jí do ucha.
„Pros,” dívka však mlčela a stála bez hnutí, neměla proti němu žádnou šanci a hodlala si zachovat aspoň kapku důstojnosti. Když mlčela, znovu jí zmáčkl její malinkou bradavku. Snažila se nekřičet, ale muž přidával na síle tak, že to nevydržela. Doufala, že jí někdo uslyší a zavolá pomoc, žádné z oken se však nerozsvěcovalo.
